V soumraku severního města starý řemeslník Zhao Guohua tiše hleděl na úspěšně utkanou síťovinu před svým ručním stavem. Uprostřed vlny znárodňování kovových továren tvrdohlavě vyřezával tradiční techniky tkaní drátem na vývěsní štít nově založeného „Kooperativního kovovýrobního závodu Jin Zehong“. „Kov by neměl mít jen přísnou tvář,“ napsal si do svého zažloutlého pracovního deníku, „když na dosah ruky tančí ocelové dráty o tloušťce 0,2 mm, může v studené osnově a útku růst teplo.“

Skleněná fasádní stěna Mezinárodní obchodní věže v Šen-čenu odrážela siluetu dědice druhé generace Čao Čchiminga. S otcovými ručně vyrobenými vzorky drátěného pletiva se tři dny zdržoval před pavilonem Kantonského veletrhu. Když německý klient Schmidt ohromily umělecké stěny, které filtrovaly sluneční světlo, ale zároveň vítaly vánek, tento městský podnik se poprvé dotkl mezinárodních standardů. „Neprodáváme drátěné pletivo,“ poznamenal Čao Čchiming z faxu k první zahraniční obchodní smlouvě, „ale poetickou dekonstrukci prostoru orientálními řemeslníky.“

V tovární laboratoři pozoroval nástupce třetí generace Zhao Zixiang pod mikroskopem částice povlaku. Před deseti lety tajfunem zničené sochy v dubajské solné mlze. Nyní technologie povlakování způsobila, že kovové sítě zářily jak v saharských pouštích, tak v arktických stanicích. „Dědeček tkal tvary, otec tkal světlo,“ zvedl na výroční schůzi růžovo-zlatý síťový filtr, „a my tkáme čas.“

„Dědeček zahříval ocel tělesným teplem,“ ozval se hlas Zhao Zixianga ozvěnou času, „otec zachytil obrysy větru na plánech, zatímco my dokazujeme, že algoritmy nedokážou vypočítat lidskou něhu ke kovu.“